Kdo vlastně doopravdy jsme?

10. června 2017 v 22:19 | Rory
Přemýšleli jste někdy nad tím, co všechno ovlivňuje a tvaruje naši osobnost? Co jsme doopravdy my a co jenom cizí programy? Vždyť na nás společnost působí již od našeho narození. Naše osobnost se krok za krokem utváří hlavně podle toho, v jakém žijeme prostředí. A naše pravé já je stahováno hloubš a hloubš, až už ani nevíme, kdo jsme. Furt si na něco hrajeme, abychom byli přijatelní, aby nás ostatní uznávali. Vlastně nám jde jen o to, aby nás někdo měl rád, protože nedokážeme milovat a docenit sami sebe. Ani se nedivím, vždyť všude nás bombarduje společnost, že nejsme dost dobří, dokonalí... Přitom jsou to takové falešné kecy. Proč to dělají? Proč se snaží udělat z lidí zakomplexované chudáky, kteří jsou v životě nešťastní? Peníze? Moc? Nebo ještě něco jiného? Když odmyslíme všechny ty cizí programy, které v sobě máme pevně nahrané, kdo tedy jsme? Přemýšleli jste někdy nad tím, co vlastně jste? Jste vaše tělo? Vaše mysl? Vaše duše? Nebo jste prostě ta síla? Síla, která je součást všeho vesmíru, součásti celku? Co je naše opravdová podstata? Když pomyslíte na své jednání, je to opravdu to, co chcete dělat? Slyšíte své srdce? Nebo posloucháte cizí programy? Co tak všechny ty programy odhodit pryč. Proč to nejde tak lehce? Umíte vůbec rozeznat, co je hlas vašeho srdce a co strach? Je to docela těžké. Poslední dobou sleduju své jednání jakoby zpovzdálí, nezúčastněně. A nestačím se divit. Najednou vidím, jaké vzorce chování jsem odchytala od svých rodičů, sourozence, přátel, známých. Proč to dělám? Vlastně nevědomě. Navíc když si člověk uvědomí, jak MOC ho ovlivňuje jeho rodina. Co když nechci být jako oni? Dokážu to změnit? Nebo železná košile bude silnější? Také vidíte to, jak přejímáte vzorce chování a myšlení hlavně od svých rodičů? Chcete být stejní jako vaši rodiče? Víte, že to můžete změnit?
Jak poznat tedy sami sebe? Dělejte to, po čem touží vaše srdce. Třeba když rádi kreslíte, zpíváte, tančíte, malujete, sestavujete modely autíček, či kdoví co ještě... Po čem opravdu toužíte? Jaká aktivita vás naplňuje? Skrze to poznáte sami sebe. A svou osobnost. Dělat něco, co vás baví a v čem vidíte smysl.
Určitě existují ještě jiné cesty, určitě je jich mnoho. Já zatím přišla jen na tuhle. Je smutné, že v konečném důsledku lidé ani neznají sami sebe. Každý člověk je tak krásná, přímo nádherná bytost, naprosto jedinečná, originální. Jsme tu, abychom vyjádřili naši úžasnou osobnost. Poznávejte sami sebe! Objevte se! Kdo doopravdy jste pod tou fasádou a přetvářkami?

 

Jak jsem bojovala se strachem z budoucnosti

18. dubna 2017 v 13:37 | Rory |  Rady a tipy
Nevím, jestli jste někdy měli stejný problém jako já, totiž ta nejistota, kdy nevíte, co přijde, kdy pohlédnete dopředu a vše je pečlivě schované pod závojem. Někdy se mi daří spontánně pod ten závoj nahlédnout, ale ještě jsem nepřišla na to, odkud ty vize beru. Uvědomím si je vždy až se to v reálu stane a potom přichází ten pocit, kdy vypadám, že jsem najednou zamrzla. Obvykle je to pro mě šok. Věděla jsem, že se to stane. Přímo jsem to viděla. Ale kde? Ve snech? To je pro mě zatím velká neznámá, pokusím se to rozvíjet, stává se to čím dál častěji.

To jsem odbočila. Nedávno mi došlo, že se strašně bojím budoucnosti. Proč? Ta nejistota. Ty skoky do neznáma. Jenže hororové scénaře, co se mi neovladatelně vždy začnou honit hlavou, jsou tak přehnané. Obvykle to dopadá úplně jinak. Proč se tedy tak bojím? Došlo mi, že přímo bažím po jistotě. Jenže tu jako takovou v životě nenajdete. Život je jako proud, nic není stálé a furt stejné. Vše se mění a my musíme být flexibilní. Jistota je něco jasného, stálého, pevného, neměnitelného... Jsem si například jistá, že jsem dostala jedničku, ale přijde učitel s tím, že se spletl a dá tam horší známku. Jednoduchý příklad toho, jak to vidím já.

Tak jsem hledala jistotu. Ale kde ji najít? Co nebo kdo mi zaručí, že to dopadne tak, jak chci? Nikdo, protože to, co obvykle chceme, nemusí být pro nás to nejlepší. A my pro sebe přece chceme jen to nejlepší. Chceme osobnostně růst, být moudří. Právě nepříjemné zkušenosti bývají nejsilnější lekce a posunou nás dál. Potom si kladu otázku, proč jsem si to vybrala? A uvědomím si, co všechno mě to naučilo, jak mě to posunulo dále. Proč se tedy pořád bojím?

Došlo mi, že jistotu najdu jen v naději a víře. Ve víře, že vše dobře dopadne, že si zasloužím jen to nejlepší. Neboť každý člověk si zaslouží jen to nejlepší. Obvykle tedy promlouvám ke konstruktivním bytostem a žádám je o pomoc. Věřím, že vše dobře dopadne a ono to tak dopadne. Ne možná konkrétně tak, jak jsem si to představovala, ale potom mi dojde s odstupem času, že to pro mě tak bylo lepší. Snažím se tedy udržovat svou mysl na uzdě, zaměřit se na přítomnost, vděčnost a vizualizovat jen pěkné scénáře. Život už mě několikrát dost jasně přesvědčil, jakou moc moje mysl má...

Tak tedy víra, to je jediná jistota. Věřte, že vše dobře dopadne, nebojte se požádat o pomoc a vedení, opřít se o vaše anděly. A hlavně dělat něco pro to, aby váš život měl nějaký směr, nezapomínejte JEDNAT! Vždy je důležitá i vaše aktivita, musíte pro svou budoucnost něco udělat. Žijte primárně přítomným okamžikem. Budoucnost tvoříme v přítomném okamžiku. Dělejte tedy v přítomnosti to, co chcete, aby se projevilo v budoucnosti. Tím myslím například cvičení. Když na sobě budete makat, výsledky se objeví, vhodně to ovlivní vaši budoucnost.
Na závěr jen, někdy přicházejí věci, které jsme nečekali, nezapomínejte si ale užívat překvapení, které život někdy postaví do cesty. A nebojte se sem tam opustit svou bezpečnou komfortní zónu, protože velké věci čekají za hranicemi.


 


Krátký fantasy příběh: Záhadný svitek

14. března 2017 v 18:33 | Rory |  Books

Nedávno jsem dobrovolně musela napsat slohovku do soutěže. Učiteli se ale nezdál dost výrazný povinný motiv, takže jsem napsala ještě jednu, ovšem s tou jsem nebyla vůbec spokojena, i když ta nakonec bezúspěšně putovala do soutěže. Bylo mi líto prvního vyprávění, do kterého jsem fakt vložila srdíčko, tak ho dávám k přečtení aspoň zde. Doufám, že se bude líbit. :3 BTW je to psáno retrospektivně.

Mé ruce ze všech sil křečovitě svírají pozůstatky dříve architektonicky dokonalého balkónu. Mezitím vítr odvál svitek, který se lehounce jako pírko zmítané ve vichřici snáší směrem k podsvětí. Letmo pohlédnu na mou jedinou naději, která se řítí vstříc do náručí zkázy. A já za malou chvíli taktéž. Při tom pomyšlení polknu a snažím se posunout svůj odchod na onen svět aspoň o pár okamžiků. Každičký sval v mém těle je napjatý jako struna a srdce mi div nevyskočí z hrudi. Přivírám víčka, lapám po dechu a kamení se mi podsouvápod prsty. Připravuju se na setkání se smrtí tváří v tvář. Ještě aspoň naposled… Najednou zaregistruju tlak na mé paži a známé teplo, které vyzařuje ruka mého jediného přítele. Na temeni ucítím jeho dech. "Říkal jsem, že tě nezklamu," odmlčí se, " a taky jsem četl ten svitek…"


Mé zkušenosti s nakupováním z aliexpressu + mini haul

17. února 2017 v 22:27 | Rory |  Rady a tipy
Z aliexpressu jsem poprvé objednávala celkem nedávno. Pár věcí přišlo už po týdnu, po dvou... na některé balíčky jsem čekala 3 měsíce. Když si u něčeho zaplatíte poštovné, zboží vám dojde někdy i do týdne.

Nejvýhodnější je samozřejmě vyhledávat produkty s označením free shipping a nakupovat od jednoho výrobce.
Pamatuju si, jak jsem asi před rokem objednávala přes kámošku z ebaye. Představovala jsem si to jako jeden sklad a že mi všechny věci přijdou v jednom balíčku. Omyl. :D Nejlepší bylo vysvětlení jejího bráchy: "Otevři mi mapu Číny - podívej, jeden balík putuje odtud, druhý odtud..." (ukazujíc na druhou stranu státu) atd... :D
Takže kámošku bombardovaly mé balíčky asi ještě měsíc a nosila mi vše po jednom kusu. :D

Mé sny a přání

12. února 2017 v 10:18 | Rory |  About me

Často jen tak přemýšlím, co bych vlastně chtěla v životě zažít. Napadají mě významné události, ale i menší zážitky...

1) Zhlédnout baletní představení (nejlépe třeba v Petrohradu :D)

2) Pozorovat viditelnou Mléčnou dráhu

3) Vidět naživo polarní záři

4) Přihlásit se na erasmus


Kam dál